8. Bojkotované hvězdy

Krátké tání a dlouhý mráz

(OD PRAŽSKÉHO JARA K SAMETOVÉ REVOLUCI)

Také v rozmezí let 1968 a 1989 atletické dění na území Československa výrazně ovlivnila politika. Atletika se sice stala „výkladní skříní“ socializmu a propracovaný systém přípravy vrcholových sportovců nesl své ovoce, na druhou stranu byla česká špička z moci politické připravena o možnost korunovat svou skvostnou kariéru olympijskými úspěchy. Stinnou stránkou byl i státem řízený doping.

Snaha o demokratizaci sportu

Události „Pražského jara 1968“ se pochopitelně promítly i do života atletiky. Objevily se různé proudy těch, kteří chtěli v dobrém úmyslu reformovat atletiky. Vše vyvrcholilo na březnovém zasedání ústřední sekce lehké atletiky, kde se členové pléna přihlásili k progresivnímu vývoji společnosti  a žádali demokratickou strukturu pro organizaci tělovýchovy, kterou viděli ve sdružení svazů, jež budou mít plné pravomoci v řízení „svých“ sportů. V dalších měsících se též objevili samosprávné iniciativy, jejichž cílem bylo odpoutání od politiky atletického ústředí.

 Další demokratizaci však zhatily události související se srpnovou okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy a následnou normalizací. Znovu přišly restrikce, které se dotkly významných postav atletického hnutí. Jan Popper byl donucen odejít z čela nově zřízeného Československého atletického svazu, Emanuelu Bosákovi nebylo dovoleno znovu kandidovat na post člena Rady IAAF atd.

Zlatá náplast

Drobnou satisfakcí za neblahé události bylo vítězství výškařky Miroslavy Rezkové-Hübnerové na říjnové olympiádě v Mexiku, kde porazila favorizované skokanky ze SSSR. Výkonem 182 cm, tehdejším čs. Rekordem, se vyučená zlatnice přeskočila o 13 cm. Český úspěch podtrhl Ludvík Daněk diskařským bronzem, který o čtyři roky později v Mnichově vylepšil na zlato.

Evropský Strahov

Po úspěších československých atletů na ME 1971 v Helsinkách, kde měl vedle Daňkova vítězství velký ohlas i triumf mužské štafety na 4x100 m vedené trenérem Lázničkou, se vedení ČSAS rozhodlo požádat o pořadatelství ME. Snažení diplomacie přineslo po čase své ovoce a na přelomu srpna a září 1978 hostil evropskou špičku pražský stadion na Strahově. Čechoslováci tehdy získali celkem pět medailí, přičemž maximem byla stříbra koulařky Heleny Fibingerové a čtvrtkaře Karla Koláře.

Velké naděje

Úspěšná generace sbírala vavříny i nadále. Na olympiádě 1980 v Moskvě byli stříbrní Jarmila Kratochvílová a Imrich Bugár, přičemž oba se podepsali i pod medailové žně z premiérového MS v Helsinkách 1983, které lze označit za jeden z nejzářivějších úspěchů české atletické historie. K jejich vítězstvím (u Kratochvílové dokonce dvojnásobnému) se tehdy dalším zlatem přidala Fibingerová, bohatou kolekci doplnily ještě tři stříbra a bronzy. Triumfem skončilo i následné HME v Göteborgu, kde čs. družstvo zvítězilo na počet bodů i medailí před SRN a SSSR.

 Je pochopitelné, že vzhledem k těmto úspěchům se mnozí přední atleti nemohli dočkat olympiády v Los Angeles, kde měli prodat svou životní formu. Čekalo je však velmi trpké zklamání, neboť se tuzemská politická moc rozhodla po vzoru jiných zemí východního bloku Hry v „nepřátelské zemi“ bojkotovat. Velmi chabou a navíc nechtěnou náhražkou byly závody socialistických zemí zvané Družba, které se z donucení konaly na Strahově v době blízké olympiádě.

Promyšlený systém (s kaňkou)

Sportovní úspěchy té doby byly ovlivněny promyšlenou organizací přípravy atletů, kterou finančně zabezpečoval stát. Vycházelo se přitom z poučky, že nedílnou součástí socialistického systému tělesné výchovy je vrcholový sport a státní reprezentace a byla proto vytvářena síť vrcholového sportu navazující na střediska mládeže s kvalitním trenérským obsazením.

Velká státní péče o vrcholový sport však bohužel měla i své stinné stránky v podobě anabolik, která byla v rámci výzkumného úkolu podávána předním závodníkům. Několik z nich uvízlo v síti dopingových zkoušek a byli potrestáni pozastavením činnosti.